Na první pohled vypadá jako dětská hračka, nikoli skutečná zbraň. Její hliníkové a laminátové tělo váží zhruba 3,5 kilogramu, je dlouhá ani ne metr, a zpětný ráz při palbě je tak malý, že ji udrží 12leté dítě. Vzhled ale klame, neboť tato zbraň disponuje neuvěřitelnou ničivou silou. Ačkoli se M-16 nejvíc proslavila jako zbraň používaná ve Vietnamu, pohrávali si konstruktéři s představou lehké, a současně účinné automatické palné zbraně přinejmenším od 40. let minulého století. Po větší část oné dekády zůstával uvedený koncept jen dobrým nápadem. Na počátku 50. let byly Spojené státy v souvislosti se značnými problémy, provázejícími počátek korejské války, donuceny koncepci vojenské útočné pušky přehodnotit. Číňané posílali v Koreji do útoku tisíce vojáků. Ztratili zde na milion mužů. Velká část z nich padla za oběť dělostřelecké palbě, ale dost bylo zabito i ručními pěchotními zbraněmi. Pokud na vás do kopce útočí stovky a tisíce Číňanů, chcete mít k dispozici patřičnou palebnou sílu.

Američtí pěšáci v Koreji dostatečnou palebnou sílu neměli. Byli vyzbrojeni zbraněmi z 2. světové války, puškou Garand M-1 a karabinou M-1. A i když Číňané byli také vyzbrojeni staršími zbraněmi, puška M-1 ani karabina M-1 nestačili na to, aby čelili jejich útokům. Vysoce ceněná puška M1 byla poloautomatická zbraň se zásobníkem na 8 nábojů, ráže 30. Smrtící účinek měla na vzdálenost 900 metrů. Voják vyzbrojený touto puškou ale dokázal vypálit maximálně asi 50 mířených ran za minutu, což na podmínky v Koreji ani zdaleka nestačilo. Karabina M1 s pistolovým zásobníkem byla pro Koreu ještě méně vhodná. V Koreji docházelo k případům, zejména v zimním období, kdy měli vojáci na sobě několik vrstev oblečení, že mariňáci nebo pěšáci pálili na Číňany, a nebyli schopni tolik vrstev prostřelit. To nebyl docela jistě problém pušek M1, ale účinnost málo výkonných nábojů pro karabiny byla na vojenskou zbraň velmi chabá. Charakter bojů v Koreji dramaticky ukázal na nutnost mít zbraň, jakou je M-16. Mnohem lehčí zbraň, která by dokázala vyrovnat nepřesnost palby tím, že bude chrlit spršky střel na kratší vzdálenost, řekněme asi tak na 300 metrů. Taková koncepce ale byla v zásadním rozporu s jedním z nejoblíbenějších, a současně i nejhouževnatěji přežívajících mýtů, tradovaných v americké armádě.

 Alvin York

Podle oblíbené legendy to byli američtí ostrostřelci, kteří pomohli porazit Brity v době americké války za nezávislost. Tito ostřelovači likvidovali své cíle na velké vzdálenosti. Co rána, to 1 mrtvý nepřítel. Tento s hrdostí tradovaný mýtus v době 1. světové války dále posílila legenda o seržantu Alvinu Yorkovi. Jmenovaný voják údajně přelstil nepřítele tím, že napodoboval hlas krocana. Když pak němečtí vojáci vystrčili hlavy ze zákopů, seržant York je jednoho po druhém střílel. Představa o osamělém ostřelovači se zbraní velké ráže a dlouhého dostřelu, který takřka sám porazí nepřítele, přetrvávala až do roku 1950. Tehdy armáda provedla průkopnickou analýzu toho, jak pěchota ve skutečnosti bojuje. Bylo pravděpodobně poprvé, kdy byla provedena systematická analýza toho, jak střelci útočí v poli na své cíle.

Podle nové studie zahajovala většina vojáků palbu ve chvíli, kdy se nepřítele nacházel necelých 200 metrů daleko. Průměrný voják čekal, až se nepřítel přiblížil na vzdálenost 110 metrů. Na větší vzdálenosti klesal, i v případě zkušených střelců, počet zabitých nepřátel. Lze argumentovat buď tím, že se příležitost k palbě nenaskýtá příliš často, nebo že vojáci mají sklon nezahajovat palbu na cíle, o nichž se domnívají, že se nacházejí mimo účinný dostřel. Ať již bylo důvodem cokoli, bylo jasné, že zbraně s velkým dostřelem nejsou zapotřebí. Navzdory nové studii se ale jen málokdo z těch, kteří v armádě rozhodovali, byli ochotni vzdát mýtu o osamělých střelcích. Výsledkem proto byl kompromis.

M-14

Na střelnici Aberdeen se zkoušejí nové zbraně pro americké pěšáky. Nová standardní puška se vyznačuje vyměnitelnými hlavněmi, a tak může nahradit starou karabinu, pušku Garand M1, samopal a automatickou pušku Browning. Zbraň dostala název M-14. V podstatě se jednalo o pušku M-1 se zásobníkem na 20 nábojů, zasunutým zespodu. M-14 se mohla pochlubit palebnou silou, ale měla jednu nevýhodu. V plně automatickém režimu palby mohl voják přesně zamířit jen 1. výstřel. Problémem M-14 je zpětný ráz. Pokud s touto zbraní na vás vystřelím v automatickém režimu, bude 1. rána smrtelná. 2. vám půjde nad hlavu a 3. někam hodně vysoko nad hlavu. Pokud budete v palbě pokračovat, bude puška fungovat jako protiletecká zbraň.

Při palbě v poloautomatickém režimu nicméně M-14 představovala zřetelný pokrok oproti M-1. Počet stávajících ale nestačil, armáda jich potřebovala víc, a rychle. Uvádělo se, že zásoby pušek M-1 by v případě mobilizace nestačily. Nebylo jich dost. Vyžadovalo se proto, aby se vyrobily další nové pušky, a M-14 byla přinejmenším o něco málo lepší než M-1. M-14 byla pro armádu jediná reálná alternativa. Již se takřka stala základní zbraní americké armády, když tu se nečekaně vynořil konkurent. Futuristicky vyhlížející puška označená AR-15. Zbraň, jejímž osudem bylo, aby se stala puškou M-16. Aby zvítězila, musela AR-15 vyrazit do války. Nikoli ale proti zahraničním nepřátelům, ale proti armádě byrokratů.

Eugene Stoner, otec M-16

Snad každý na světě zná jméno Samuela Colta, tvůrce 6ranné zbraně jménem Peacemaker, která nastolila pořádek na americkém Divokém západě. Mnozí rovněž znají jméno John Browning. Ten vynalezl 3 z amerických nejúspěšnějších vojenských zbraní, včetně automatické pušky Browning. Jen málokdo, a to i mezi milovníky zbraní, zná jméno Eugena Stonera, otce pušky M-16. Eugene Stoner byl prvotřídní konstruktérský génius. Stoner byl nejnadanější konstruktér pěchotních zbraní od doby Browninga. Počátkem 50. let byl Stoner šéfkonstruktérem ve společnosti jménem ArmaLite, divize společnosti Fairchild Aircraft. Jedním z jeho prvních vylepšení bylo, že na zbraních použil lehké materiály z leteckého průmyslu. Plastické hmoty, které byly odolné vůči působení živlů a mohly se používat v nejrůznějších barvách. Laminát a rovněž hliníkové slitiny. Eugene Stoner zemřel v roce 1997.

Eugene Stoner a společnost ArmaLite si vysloužili díky některým ze svých prvních konstrukcí pozornost armády, zejména svou lehkou puškou, označenou AR-10. Vážila jen zhruba 3 kilogramy a mohla vystřelit 20 nábojů účinné ráže 7,62 milimetrů. Při jednom z testů nicméně náboj roztrhl hlaveň prototypu, ta se roztrhla do strany a střepiny oceli minuly jen o několik centimetrů ruku střelce. Ač AR-10 působila velice slibně, rozhodli se představitelé armády v jejím vývoji dále nepokračovat.

Neudělala na ně dojem, bylo to něco příliš nového. M-14 fungovala, tak proč něco měnit? Dle některých názorů museli dát M-14 do výroby, protože měli springfieldskou zbrojovku a tak dál. Tyto okolnosti tak hrály roli, když označili M-14 za zbraň, která zaujme místo pušky M-1, karabiny, samopalu a lehkého kulometu. Všichni z branže ale věděli, že nahrazuje M-1, a že sotva najde nějaký voják, který bude s plně automatickou zbraní umět střílet. Při ukázkách to vypadalo úžasně, protože ji zkoušeli lidi, kteří byli na používání této zbraně velice dobře vycvičeni. Když ji ale dali obyčejným vojákům, byla k ničemu.

AR-15

Pěchota sice Stonerovu konstrukci odmítla, jenže se našel 4hvězdičkový generál William Wyman, na kterého nová zbraň zapůsobila. S Wymanovým požehnáním proměnil Eugene Stoner svou revoluční konstrukci ve zcela novou zbraň, která dostala název AR-15. Tuto zbraň čekal mimořádný osud. Nakonec se měla proměnit v pušku M-16. Tento zázrak kosmického věku byl zhotoven hlavně z laminátu a hliníku. Pouze hlaveň a několik dalších součástí bylo ocelových. Puška mohla vystřílet zásobník s 25 náboji v poloautomatickém nebo plně automatickém režimu. Puška AR-15 byla poháněna důmyslným plynovým systémem, který odváděl plyn, uvolněný z hořícího střelného prachu, pryč z hlavně. Jeho síla byla vedena plynovou trubicí, aby posunula vzad nosič závorníku, který vyhodil použitou nábojnici a udělal místo pro nový náboj, jenž se nasunul do nábojové komory ze zásobníku.

AR-15 používala střely malé ráže 22, které nedolétly tak daleko, jako náboje větších kalibrů, jimž dávala armáda přednost. Nabízely ale jednu velkou výhodu. M-14 se 100 náboji, kterou vojáci obvykle nosili do boje, vážila asi 8 kilogramů. V případě AR-15 bylo možné při stejné hmotnosti nést 280 nábojů. Což byl asi nejvýznamnější rys systému AR-15. Navzdory možnostem, které nabízela puška AR-15, se lidé rozhodující o výzbroji, vedeni doktorem Frederickem H. Cartenem, rozhodli Stonerovou pušku neobjednat.

Carten neměl v oblibě zbraně malých ráží, ani vynálezce zvenčí. Někteří lidé v té době zarytě věřili, že snižování ráže a výkonu pěchotní pušky je krokem zpět. Podle některých obhájců pušky AR-15 hledal Carten záminku, aby mohl novou pušku vyřadit z výběru. Řekl bych, že to byl pragmatik, který si byl neustále vědom politických souvislostí, spojených s výběrem pěchotní zbraně. Byl přesvědčen o tom, že dosažení žádoucího cíle světí prostředky. V roce 1958 rozkázal generál Wyman, aby armáda provedla s puškou AR-15 první sérii oficiálních testů. Poprvé jsem ji viděl v roce 1958, kdy ji přivezli ke zkouškám na střelnici v Aberdeenu. Během testů, prováděných téhož roku v Arktidě, ale AR-15 vážně selhala. Byla zjištěna vysoká nepřesnost a značný počet poruch. Stoner okamžitě odlétl na místo konání testů, aby vše prověřil. Ze zbraní byly odmontovány některé pohyblivě uchycené části, u nichž nebyl důvod je rozebírat. Na jejich místo byly díly připevněny svařovacím drátem, což znamenalo, že části k sobě neseděly, a zbraň nemohla správně fungovat. S takovou puškou byste určitě nic netrefili.

Podle Stonera to byl další příklad nepřátelského postoje armády vůči pušce AR-15. Navzdory příznivému hodnocení Billa Davise a další odborníků, se lidé odpovědní za vyzbrojování americké armády přestali o Stonerovu pušku zajímat. Roku 1958 napsal Frederick Carten, náčelník v oblasti výzbroje, v oficiální zprávě, že AR-15 neprokázala dostatečnou technickou úroveň. Puška, která se měla v budoucnu stát M-16, nyní musela čekat 2 roky, aby vybojovala další bitvu. I když americká armáda pušku AR-15 odmítla, odkoupila společnost Colt Patent Fire Company od ArmaLite práva na její výrobu. Nový výrobce zahájil celosvětovou marketingovou kampaň. Nabízel AR-15 jako sportovní i vojenskou zbraň. Společnosti pomohl generál letectva Curtis LeMay, kontroverzní, přímočarý a především mocný muž ve Washingtonu.

Začátky ve Vietnamu

V létě roku 1968 se LeMay zúčastnil pikniku ke 4. červenci, pořádanému před staviteli zbrojního průmyslu. Zástupce firmy Colt tam rozmístil 3 melouny ve vzdálenosti 45, 90 a 135 metrů. Pak podal generálovi pušku AR-15. Generál LeMay usoudil, že by se taková puška dokonale hodila na obranu leteckých základen. Na místě objednat 80 000 kusů. Kongres ale generálovu objednávku pozdržel. Země neválčila, proč tedy utrácet peníze pro válečné účely? O 7 měsíců později, v lednu 1961, předal Dwihtg D. Eisenhower prezidentský úřad Johnu F. Kennedymu. Eisenhower předal Kennedymu i narůstající problém v jedné vzdálené zemi, jménem Vietnam. V té době pobývalo ve Vietnamu asi 700 amerických poradců, kteří cvičili jihovietnamskou armádu. Tehdy se AR-15, prodávaná společností Colt do soukromého sektoru, dostala oklikou do rukou vojáků. Existovala jedna armádní výzkumná operace, v jejímž rámci bylo nakoupeno 750 nebo 1000 těchto zbraní, které se zkoušely v různých podmínkách na různých místech.

Mezi těmito lokalitami byl i Vietnam, kde byli poradci, kteří pomáhali Vietnamcům. Ti dali tyto zbraně do rukou příslušníkům praporu Rangers ve Vietnamu, kteří je použili v bojových podmínkách. Podle jejich názoru se jednalo o nejlepší pušky, jaké kdy viděli. Zbraň se tak začala dostávat k vojákům takovýmto, v podstatě neoficiálním způsobem. A čím víc ji používali, tím více se jim líbila. Nízká hmotnost zbraně a možnost vést plně automatickou palbu z ní udělaly ideální pušku pro boj v džungli.

Boje ve Vietnamu měly charakter střetu na bezprostřední vzdálenost. V případě pěchoty je to běžné. Narazíte na nepřítele ve chvíli, kdy jej nečekáte. Druhé nejčastější útoky byly ze zálohy, kdy nepřítel udeří, aniž byste před tím tušili, že se blíží. Roli hraje moment překvapení. Vítězí ten, kdo jako první uplatní největší palebnou sílu. Zprávy o popularitě pušky AR-15 ve Vietnamu se donesly až k ministru obrany Robertu McNamarovi a jeho spolupracovníkům. Ti měli prvotřídní vzdělání, jimž se říkalo „Whiz Kids“. Zbraň je okamžitě zaujala. McNamara a jeho lidé se rozhodli pro tuto zbraň. Seznámili se s její minulostí a dospěli k závěru, že její použití ve speciálních podmínkách ve Vietnamu i jinde ukázalo, že se jedná o neuvěřitelně dobrou zbraň. Bylo jim jasné, že lidé, kteří měli v armádě na starosti výzbroj, by stále jen dělali okolky, a tak řekli, tuhle pušku bereme.

Masová výroba

McNamara pracoval v minulosti ve vedení automobilky Ford Motor Company. Byl zastáncem masové výroby. Robert McNamara začal klást prosté, ale zásadní otázky. Proč nosí jednotlivé složky ozbrojených sil různé boty? Proč nemohou mít tytéž a ušetřit tak peníze? A proč nosíte různé uniformy? Proč létáte v různých letadlech? Jistě existují dobré důvody, proč různé složky ozbrojených sil používají různé letouny, ale nemůžete najít moc dobré vysvětlení, proč by všichni nemohli nosit stejné boty. Jenže on začal klást tutéž otázku i v souvislosti s výzbrojí. Jako ministr obrany řekl, budete vyrábět tuto zbraň. A budete ji distribuovat. Lidé, odpovědní za výzbroj, museli odpovědět „Provedeme“.

McNamara nařídil pozemní armádě, letectvu, námořnictvu, aby učinili cosi nebývalého. Přikázal, aby spolupracovali na co nerychlejším a nejefektivnějším zavedení pušky AR-15 do výzbroje. Kdo měl možnost sledovat dění v Pentagonu, nemohli se ubránit dojmu, že McNamara a jeho podřízení dělají to, co pokládají za správné. Ať již oprávněně, či nikoli. A snaží se odstavit proslulou armádní byrokracii. Byla to správná myšlenka. Teoreticky. Lidé odpovědní za vyzbrojování armády ale věděli, jak organizovat zbrojní program. I přes problémy, které v minulosti provázely vývoj účinných pěchotních zbraní a pušek. McNamara a jeho lidé si naopak mysleli, že oni vědí, co se má dělat, a že lidé z armády vše jen brzdí. Ani jedna strana nehodlala ustoupit a slovo kompromis se tehdy právě nenosilo.

Dosáhnut konsenzu bylo velmi obtížné. Byť se jednotlivé složky ozbrojených sil shodly na tom, že členové skupiny Whiz Kids často zamítali jejich stanoviska. Ačkoli neměli žádné předchozí zkušenosti se zbrojními programy, byla všechna konečná rozhodnutí jejich. Měli sklon důvěřovat ve svou intelektuální převahu. Jejich chování by se často mohlo charakterizovat jedině slovem arogantní. Tihle mládenci byli posedlí počítači a čísly. Dalo by se říci, že podstatnou roli ve válce hrála čísla, tak jak tomu bylo ve Vietnamu. Pokud jste například spotřeboval X nábojů, očekávalo se, že zabijete Y nepřátel. Byl to hloupý a absurdní pohled. McNamarovi Whiz Kids se dohadovali s armádou o 130 navrhovaných změnách na pušce AR-15, která měla být již brzy přejmenována na M-16. Některé z těchto změn se ukázaly jako problematické.

Puška měla zásobník na 20 nábojů, ale vojáci do něj nedávali nikdy víc než 16, protože pružina v zásobníku by se unavila. Nová puška M-16 se od AR-15 lišila ještě v jedné podstatné věci. V nábojích do M-16 se používal jiný druh střelného prachu, díky němuž získala M-16 o něco delší dostřel, na němž si americká armáda tak zakládala. Zatímco pokračoval vývoj M-16, americká vojenská účast ve Vietnamu postupně eskalovala. V polovině roku 1962 poskočil počet amerických poradců ze 700 na 12 000. Netrvalo dlouho a mělo dojít na přímé bojové akce. V roce 1963 sváděla puška AR-15 boj s armádní byrokracií již 5 let. Stále jasnější bylo, že armáda novou zbraň naléhavě potřebuje. V květnu 1963 nabrala krize v Jižním Vietnamu dramaticky na intenzitě. Jihovietnamský prezident Ngo Dinh Diem si znepřátelil buddhistickou většinu, a současně i svět, útokem na chrámy a střelbou do opozičních demonstrantů. Buddhističtí kněží se na protest sami za živa upalovali. Severovietnamští partyzáni získávali nová území po celé zemi a počet amerických poradců dosáhl 15 000.

Zaseklá zbraň

Koncem října 1963 se proti prezidentovi Diemovi vzbouřili vietnamští generálové. Následujícího dne po puči byl prezident zavražděn, přesně 3 týdny před atentátem na Johna F. Kennedyho v Dallasu. 2. srpna 1964 zaútočily severovietnamské dělové čluny na americký torpédoborec Maddox v Tonkinském zálivu. V březnu 1965 do Vietnamu dorazily první oficiální americké bojové jednotky. Další vojáci již byli na cestě a všichni potřebovali zbraně. Puška M-16 konečně zamířila do války. V lednu 1966 ve Vietnamu bylo 200 000 amerických vojáků. Do konce roku se toto číslo zdvojnásobilo. Výroba pušky M-16 se nyní rozjela naplno. Na vrcholu produkce vycházelo z výrobních linek továrny Colt každý měsíc na 45 000 pušek. V létě roku 1966 se M-16 poprvé dostala k vojákům ve větším počtu. Uběhlo jen několik málo měsíců a vojáci si začali stěžovat na její poruchovost. Zasekávala se. V bojích v džungli, na obranných postaveních.

Zbraň se prostě zasekávala. Pokud se to stalo, spočíval jediný způsob, jak zbraň donutit, aby fungovala, v tom, že se doslova a do písmene rozebrala a vyčistila přímo na bojišti. Rozebírat pušku uprostřed boje ale není právě dobrý nápad, zejména když má tolik drobných součástí jako M-16. Je tedy přirozené, že pokud jste přešli od M-14, která fungovala, ke zbrani s takovými problémy, tak ji museli vojáci prostě nenávidět. Mnozí z nich dostali tuto zbraň na poslední chvíli a nebyli na její používání dostatečně vycvičeni. Dostali jen rozkaz, aby s ní zašli na obranné postavení a vypálili několik ran směrem do džungle. To bylo celé seznámení s puškou, neprošli s ní žádným výcvikem. Ačkoli každá zbraň v dějinách vyžadovala pečlivé ošetřování, vojáci nyní uslyšeli, že M-16 je výjimkou, že se čistí sama. A nedostávali k ní ani pomůcky na údržbu. Výsledkem byly špinavé, ucpané pušky. Výstrojní sklady ve Vietnamu se začaly zoufale dožadovat nových dodávek munice i pušek.

Vojáci zuřili. Jeden z nich obešel služební postup a poslal senátoru Gaylordu Nelsonovi z Wisconsinu dopis, v němž podrobně popisoval hrůzu, kterou prožil. „Zbraň selhává v kritických okamžicích, kdy potřebujeme nejvíce palebnou sílu. Mariňáci jsou pak bezbranní proti nepříteli. Nebudu přehánět, když napíšu, že jsme po každém boji napočítali, že polovina zbraní selhala. Vím nejméně o 2 příslušnících námořní pěchoty, kteří zahynuli 3 metry od nepřítele se zaseknutou zbraní. Stačilo, když o tom pěšáci slyšeli, aby to pošramotilo morálku. Jediná věc, o kterou nesmí voják přijít, je důvěra ve svou zbraň.“ Kongresman Richard Icord z Missouri zahájil podrobné šetření. Závěrečná zpráva uvedla jako příčinu problému přechod na účinnější střelný prach. Prach používaný v nábojích do M-16 uděloval střelám větší rychlost, v důsledku čehož se zbraně více opotřebovávaly. Nevyhnutelným důsledkem byly častější poruchy, tím spíš, že zplodiny účinnějšího střelného prachu zanechávaly nečistoty v hlavni. Problémů bylo více, zbraň byla citlivá na vodu. Jednou ze zavedených procedur, aspoň v mé jednotce ve Vietnamu, bylo, že jste na noc nikdy nenechávali náboj v komoře, protože by přes noc zvětšil objem a pak byste ho nedostali ven. Zadní konec zásobníku by se doslova roztrhl. A pokud by tam byl další náboj, znamenalo by to opravdu velký problém.

Ačkoli byl oficiálně za zdroj problémů označený používaný druh střelného prachu, nemuselo se jednat o skutečnou příčinu potíží s puškami M-16. Základní problém spočíval v tom, že nebyla pochromovaná nábojová komora. To byla příčina závažných selhání, k nimž ve Vietnamu docházelo. Armáda od doby bojů v Pacifiku za 2. světové války věděla, že pochromování komory eliminuje rezavění, které může vést k zasekávání zbraně. McNamarovi Whiz Kids ale myšlenku na chromování zavrhli. Jejich stanovisko bylo, že kdyby bylo chromování komory třeba, Stoner by ho měl ve své původní konstrukci. Jelikož tam nic takového neměl, nebylo to zapotřebí. Armáda se podle nich snažila jen zdržovat zavedení zbraně do výroby. Jen málokdo z členů Icordovy komise rozuměl konstrukci zbraní a jejich výrobě. Málokdo z nich proto věděl, v čem vlastně spočívá problém. Někteří dávali vinu McNamarovi a jeho poradcům, zatímco jiní ji hledali u armády.

M-16 pro pěchotu

McNamara byl odpovědný za mnoho chyb, ale M-16 k nim nepatřila. On se obrátil na osoby, odpovědné za vyzbrojování armády, kteří mají zajistit výrobu fungujících zbraní a řekl jim, „Vidíte tuhle AR-15? Udělejte z toho rychle vojenskou verzi pro pěchotu.“ Byl to jasný rozkaz. A příslušní lidé měli prostředky na to, aby jej splnili. Což neudělali. Armáda začala okamžitě distribuovat pomůcky na čištění a v tichosti se začaly zavádět pochromované nábojové komory. Během roku poruchy téměř vymizely. Jednotky, které přicházely po roce 1967, již narážely na málo problémů. Když se podařilo vyřešit počáteční problémy se střelným prachem a další potíže, začala být zbraň přijímána. Vojákům se líbila a přijali ji za svou.

Navzdory obtížným počátkům si M-16 vysloužila uznání. V současnosti je respektovanou oporou americké armády. V době, kdy poslední americký voják opustil Vietnam, byla puška M-16 nejtvrději odzkoušenou a nejspolehlivější zbraní na světě. Zůstala hlavní součástí výzbroje amerických vojáků při akcích na Grenadě, Haiti a v Panamě. Vidět byla i během vojenských operací Spojených národů v Bosně a Somálsku. V době války v Zálivu ustoupila puška M-16 do pozadí před neviditelnými bombardéry a střelami Patriot. I zde se ale znovu vyplatily zkušenosti, získané ve Vietnamu. Americké jednotky zde použily několik starých vojenských triků, jak pomoci M-16 přežít v poletujícím prachu a písku, kde se většina jiných zbraní zasekávala. Vojáci natahovali na hlavně zbraní dámské nylonky nebo kondomy, díky čemuž zůstávaly hlavně čisté. K dalšímu vylepšení zbraně docházelo tradičnějším způsobem.

Nejlepší vojenská puška

Dnešní M-16 již není plně automatická puška. Na 1 stisknutí spouště vystřelí 3 náboje. Má velice těžkou hlaveň a střílí jinou munici, než jaká se používala ve Vietnamu. Má zásobník na 30 nábojů. Jedna z největších výhod nové M-16 je, že se elevace a síla větru nastavuje na hledí, a ne na mušce. Díky tomu je to velmi přesná zbraň. Samotná zbraň je o něco málo těžší a používá i těžší střely, aby se zvýšil dostřel. Může být rovněž vybavena moderním laserovým zaměřovačem, který je ideální pro boj v noci. V budoucnosti se stane útočná puška M-16 možná základem výzbroje moderního vojáka, vybaveného nejvyspělejší technikou. Tento bojovník bude mít k dispozici zkrácenou verzi M-16, obohacenou podle potřeby o další doplňky. Termosnímač dokáže vyhledávat protivníka na základě jeho tělesné teploty. Bude zde hledí pro boj v noci a laserový zaměřovač. Videokamera dokáže tiše zaznamenat celý průběh akce. Kompletní výzbroj takového vojáka je stále dostatečně lehká, aby se mohl pohodlně pohybovat. Tento systém zajistí v budoucnu nebývalé množství informací, které jsou v reálném čase k dispozici nejen vojákům v boji, ale i jejich velitelům, kteří mohou být o mnoho kilometrů dále.

M-16 se začíná také osvědčovat jako nepostradatelná součást výzbroje pro boj v městském prostředí. Až do zimy 1997 používala policie v Los Angeles jen poloautomatické pistole ráže 9 milimetrů, revolvery ráže 38 setin anglického palce a brokovnice ráže 12. Jednalo se o docela velkou palebnou sílu, ale 28. února 1997 si policisté s těmito zbraněmi připadali jako nazí. Onoho dne se utkali se 2 ozbrojenými lupiči, kteří prchali z banky na severu Hollywoodu. Lupiči byli dokonale chráněni a měli 5 automatických zbraní, včetně 2 útočných pušek AK-47. Během přestřelky policisté zaskočili do blízkého obchodu se zbraněmi pro něco, co by jim dalo šanci na úspěch. Nakonec jejich odvaha, nápaditost a odhodlání slavily triumf, lupiči byli zabiti. V září 1997 oznámil kalifornský guvernér Pete Wilson, že stát nakoupil pro policii v Los Angeles 600 pušek M-16. Ty by měly zajistit, že se policisté již nikdy nedostanou do situace, kdy bude mít protivník palebnou převahu.

Je to asi něco mimořádného, když zbraň, která byla v době svého zavedení předmětem tolika sporů, a kterou chtělo tolik lidí vyřadit nebo nahradit něčím jiným, zůstává nadále základní armádní zbraní. Snad za to patří dík Eugenu Stonerovi. A snad i flexibilitě armády, která dospěla k pochopení, že se jedná skutečně o zbraň budoucnosti. Ale kdo ví. Slavné dny pušky M-16 jsou ale možná přesto sečteny. V dubnu 1998 oznámila americká námořní pěchota, že vydává 8,5 milionu dolarů na vývoj osobní bojové zbraně. Má být schopna střílet 2 druhy munice, ráže 5,6 milimetrů, což je standard NATO, a vysoce explozivními náboji ráže 20 milimetrů. Bude to skutečně nová pěchotní zbraň? Možná ano. Ale pokud ještě za mnoho let bude pušce M-16 patřit postavení nejoblíbenější vojenské zbraně, nebuďme překvapeni.

Vložil: BRAVO

Zdroj: web ČT